Teda řeknu vám, tenhle tejden mě fakt mele jak pračka na hulváta a já už jen odpočítávám dny, kdy konečně vypnu budík a budu dělat že neexistuju. Ale nebudu tu kolem toho tancovat, času je míň než ponožek po praní.
Prosím vás, běžte se teď hned podívat do poličky. Jo, fakt teď. Otevřete tu skříňku, kde máte ty svoje lahvičky a pytlíky a všechno to, co vás drží nad vodou když je svět trochu v čudu.
Vidíte dno?
Já u svýho kafe skoro jo a vůbec z toho nemám dobrej pocit. Ta představa že přijde sobota ráno a vy tam budete stát rozespalá, vlasy jak po výbuchu a zjistíte že nemáte co polknout… no to nechceš.
Jestli tam na vás kouká už jen prázdnej plast nebo sklo, tak je prostě čas s tím něco udělat. Jako hned. Žádný že zítra. Zítra je pozdě a pak se divíme že pošta někde stojí nebo že jsme to my nestihli naházet do krabice.
A byla by to fakt škoda, víš. Zahodit tu energii co sis tak pracně držela jen proto že došly zásoby. To aby ses pak o víkendu cítila pod psa jen kvůli tomu že jsme to nechaly být. To nechci ani pro tebe ani pro sebe.
Upřímně, mně se to stává taky. Stojím tam ráno, koukám do skříňky jak vyoraná myš a říkám si no super, to jsem si zase pomohla. Ten moment kdy sáhneš dovnitř a tam nic, úplný ticho… to je k vzteku fakt.
Tak co Lenko, jak to tam vypadá.
Je tam ještě něco, nebo už to jedeš jen na vůli a kafe navíc. Jestli je tam sucho, tak na to vletíme. Já tu teď proletím objednávky a jak uvidím tvoje jméno, beru krabici, balím a posílám tak rychle že se z toho pošťák zapotí víc než já ve skladu.
Fakt na sebe nebuď zlá. Ty tvoje buňky potřebujou svoje palivo pro buňky i v neděli odpoledne, nejen když v pondělí nahodíš pracovní úsměv. Zasloužíš si bejt v pohodě celej víkend, ne jen přežívat.
Tak mrkni do tý poličky. A jestli tam straší dno, víš co dělat.
Já tu zatím běhám mezi krabicema a držím palce ať tam ještě něco najdeš.
Zatím čau.
