Vlastně ani nevím, kdy se to přesně zlomilo. Ten moment, kdy se člověk ráno neprobudí jako z reklamy na jogurt, ale spíš jako vyvržený vorvaň, co ho někdo zapomněl odtáhnout zpátky do moře. Dneska ráno jsem se na sebe díval do zrcadla a říkal si, co tam ty buňky uvnitř vlastně celou noc dělaly. Měly makat na tom, abych byl čerstvý, ale vypadalo to, že v mém těle měly spíš nějakou ilegální party a zapomněly po sobě uklidit.
Malé tajemství, které změní váš dnešní pohled na věc.
Dneska jsem totiž narazil na jednu zajímavou věc ohledně toho, jak naše tělo regeneruje. Je to až neuvěřitelný chaos, jak se ty buňky snaží! A my jim to občas tak stěžujeme... Vzpomněl jsem si na vás, jestli jim v tom pořád tak hezky pomáháte jako dřív, nebo jestli jste na tom podobně jako já před měsícem – tedy, že jim spíš házíte klacky pod nohy a čekáte, že to „nějak dopadne“.
Představte si ty miliardy mrňavých dělníků v sobě.
Mají přesné plány, vědí, kam odnést biologický odpad, co opravit, kde přitáhnout šroubek a kde „přimalovat“ trochu té energie na další den. Jenže my do toho vletíme jako uragán. Špatný jídlo, stres v práci, hádka s někým v dopravě a pak jako třešnička na dortu modrý světlo z mobilu do půlnoci, protože „ještě jeden článek a jdu spát“. To je pro ty buňky, jako kdybyste uklízečce v půlce směny zhasli světlo, sebrali jí koště a do obýváku jí vypustili stádo splašených koní. Pak se v osm ráno divíme, že se cítíme jako přejetí parníkem.
Ono se o tom strašně krásně mluví v těch lesklých časopisech o fitness.
Vypadá to tam všechno tak čistě a jednoduše. Ale realita je taková, že regenerace není o tom, že si jednou týdně lehnete do vany s bublinkama. Je to mravenčí práce těch redoxních molekul (jo, zase tyhle potvory) a bůhvíčeho všeho, co se v nás třepe. Když jsem o tom dneska četl, došlo mi, že ty naše buňky jsou vlastně neuvěřitelně trpělivé. Snaží se nás držet v chodu, i když jim do soukolí sypeme písek několikrát denně.
Vzpomněl jsem si na vás, protože vím, že jsme v tomhle kolotoči všichni spolu.
Člověk má pocit, že je nezničitelný, dokud se poprvé neohne pro ty pitomý boty a neprdne mu v zádech tak, že se musí držet futer. Pak teprve začneme řešit, jestli těm buňkám trochu nepomoct. Jestli jim nedat ty správné signály, aby se v tom chaosu úplně neztratily. Protože když ty signály chybí, je to jako byste chtěli řídit symfonický orchestr bez dirigenta. Každý si hraje, co chce, někdo u toho i svačí a výsledek je akorát tak šílená bolest hlavy a únava, co vás nepustí ani po třetím kafi.
Tak co, jak jste na tom dneska, v tohle úterý?
Necháváte své tělo bojovat tenhle marný boj sólo, nebo mu dáváte aspoň malou šanci se nadechnout? Já jsem se rozhodl, že těm svým „údržbářům“ v buňkách trochu ulevím. Neříkám, že ze mě bude zítra vrcholový atlet s vyrýsovaným břichem, ale aspoň jim nebudu vypínat ty pojistky každých pět minut. Ono to za to stojí, už jen kvůli tomu pocitu, že se ráno v zrcadle nepolekáte vlastního stínu a ty boty si zavážete, aniž byste u toho museli vydávat zvuky jako starý vysloužilý traktor. Mějte se dneska fajn a zkuste se na tu svoji regeneraci podívat trochu jinak. Možná zjistíte, že to malé tajemství je vlastně úplně jednoduché – prostě jim do toho nekašlat víc, než je nutný.
